Ani tam, ani tady – pocit cizince v novém domově

Je to třetí den, kdy prožívám pocit cizince v novém domově. Nedokážu říct přesně, kdy se ta nálada začala plíživě přibližovat. Zcela přesně však vím, kdy jsem si ji zvědomila a naplno prožila – na dlouhé písečné pláži Mingardo (pojmenované po řece, která se zde vlévá do moře pod nádherným skalním masivem Arco naturale). Azurová obloha, ještě mokré plavky po dlouhém plavání s ploutvemi daleko za prostor vyznačený bojkami a na improvizovaném prostoru připravená báječná merenda – čerstvé pečivo plněné marinovanou slupkou z lilků, sušenými rajčaty, bůvolí mozzarellou a plátky tuňáka. Mezi sousty pak poklidný rozhovor s Gigim, se kterým jsem se seznámila díky vypadlé peněžence na parkovišti u benzinové pumpy. Pravděpodobnost, že tam mé doklady objeví zrovna profesionální kouč nadšený pro holistický přístup k člověku i zdejší krajině, je v ryze zemědělské oblasti s krátkým obdobím letního turismu takřka nulová. Stalo se. Na dece již zbývaly jen nespole (šťavnaté japonské mišpule, mé oblíbené ovoce, které právě teď dozrává) a já jsem mluvila s nadšením o projektech, které se zde snažím iniciovat. Odpovědi byly realistické – Máš hotový byznys plán? Znáš italskou legislativu a místní trh?... Má argumentace byla omezena cizím jazykem, narážela na pomyslné zdi nedostatečné znalosti zdejšího podnikatelského prostředí a chybějící místní osobní kontakty z oboru. Čím rychleji pracovala hlava, tím byla frustrace silnější. V hlavě se vynořily obrazy z mých posledních koučovacích online sezení, v nichž jsem provázela klienty z Čech při formulování jejich nových projektů. Ucítila jsem stesk po svém životě plném inovativních nápadů, radosti při jejich realizaci a spolupráci se stejně nadšenými kolegy. Přišla jsem si sama s pocitem, že do „starého“ života v Praze již nepatřím a ten „nový“ se rozjíždí pomaleji, než jsem schopná unést. Snažila jsem se nahlas své pocity pojmenovat. Gigi s porozuměním vysvětloval, že i on se vrátil před třemi lety do oblasti, kterou znal jen z dětských prázdninových pobytů u prarodičů a přestože je rodilý Ital, stále zažívá pocit „cizince“ v novém regionu. Jeho empatie pro mě v tu chvíli nebyla dostatečnou odpovědí na můj hluboký pocit nejistoty a vykořeněnosti.

Večer jsem s vděčností odpovídala na zprávy italských přátel, plánovala společná setkání a drobné oslavy, znovu prožívala okouzlení ze hry mraků nad Monte Bulgheria i Golfo Policastro a se sousedy vypila sklenku jejich domácího vína. Svět se, alespoň z terasy před domem, zdál být v pořádku, stejný jako v jakýkoli jiný den mého bytí zde. Přesto se změnil mým novým pohledem. Poprvé je můj postoj spokojeného poutníka, který je doma všude, kde právě je, rozkolísaný. Ještě jsem stihla napsat další kapitolu knihy s pracovním názvem Kde je můj domov? a k večernímu čtení si tematicky vytáhla z knihovny Hru se skleněnými perlami od mého oblíbeného Hermanna Hesseho. Třeba konečně po dalším čtení nově uchopím konec knihy. Možná dojde i na přepracování konceptu té mojí, ale to počká minimálně do zítřka.