Dva roky prázdnin…a co přinesly

Poslední dva roky jsem zpomalila, výrazně. Po mnoha letech mezi projekty, kde je třeba nasazení, protože se finišuje těsně před koncem,  projekty, kde se dohání harmonogram, protože jsme podcenili začátek, i projekty, které jsme teprve plánovali s nadšením tak velkým, že jsme nehleděli na spánkovou deprivaci, work-life balance a často ani jiné potřeby vlastní, kolegů, leckdy i našich blízkých. I proto zpočátku přátelé a bývalí spolupracovníci oceňovali fotografie z městečka kdesi na jihu Itálie i mé historky z místa, které jsem si pro svůj sabatikl zvolila. Až po čase se začali ptát: To ti opravdu stačí chodit se psem po pláži, zrovna tobě? Pokrčila jsem rameny a  spíše pro sebe si překvapeně řekla, že asi stačí. Místní Italové měli jasno od začátku – usadila se tu nějaká intelektuálka ze severu. Argumentovali tím, že často něco čtu nebo píšu, ráda s nimi diskutuji v kavárnách, ale hlavně nechodím nikam do práce. A jak ty dva „prázdninové“ roky vidím já, jsem zjistila vlastně až nyní na přelomu roku, když jsem se pro sebe snažila sepsat vše, co mi to období dalo. A že toho nakonec bylo…

Na úvod je třeba říct, že jsem si uvědomila, že já, léta přesvědčená o tom, že vím, co potřebuji k učení se nových věcí – rozumějte knihy, strukturu, plánování cílů a léty prověřené metody efektivního učení – jsem se nyní zcela přirozeně učila za pochodu. S ohlédnutím se zpět navíc vidím, že ta doba „lelkování“ mě zcela spontánně naučila například:

-          vycházet ze své komfortní zóny a oslovovat neznámé lidi s dotazy, prosbou o pomoc, chutí si jen tak poklábosit (chiacchierare), přidat se k jejich aktivitě nebo prostě proto, že vypadají zajímavě;

-          dokončit přestavbu domu s italskými řemeslníky (i dát si s nimi pivo po siestě);

-          vyřídit na úřadech vše potřebné a začít pronajímat část domu (a zvyknout si, že když hosté řeknou, že přijedou trochu později, může to být i po druhé hodině ranní);

-          začít s outdoorovým koučováním v češtině, italštině i němčině (a za pochodu studovat online kurzy, číst knihy a zapojovat se do komunit s tímto zaměřením…a občas při k tomu zcela nevhodných příležitostech neúnavně k tématu zpovídat krajinné architekty, strážce národního parku, vedoucího trekingové skupiny, mezinárodního kouče - navrátilce z Ameriky…);

-          konečně mít pravidelný pohybový program s celoročním plaváním v moři a ranním čchi-kungem (výšlapy a běhací procházky s chrtím puberťákem nejsou moje zásluha, ale nezbytnost ;);  

-          vařit na několik způsobů výtečné pomerančové marmelády (fakt jsou výtečné ;), navíc jsem vymyslela značení na duální škále podle kritérií hustota a velikost ovocných kousků – možná si nechám patentovat ;);

-          a také jsem začala psát blog ;).

Mohla bych přidat mnoho dalšího z oblastí formálnějších (italština z nuly na B2) i  osobnějších posunů (začínat i ukončovat vztahy, zamilovat se a zůstat při tom s otevřeným srdcem ale nohama na zemi, pořadí těchto dovedností je stále ještě proměnlivé;). Důležitější než celý výčet mi ale připadá radost, kterou každý den prožívám (a někdy jsou to tedy z okolí objektivně vlny nahoru i dolu) a pocit, že mám ráda sebe i okolní svět, který mě zajímá a baví. A také poznání, že i naše vlastní učení se mění a některé věci nejdou uspěchat – při lelkování se toho každopádně můžete naučit překvapivě hodně.