Ci vediamo - setkávání po italsku

Mám období setkávání. Ne plánovaných návštěv a prázdninových pobytů, ani domluvených schůzek uložených v kalendáři. Setkání, která nečekám, nevyhledávám a ona se přesto dějí, téměř každý den. Je těžké z nich vybírat, právě pro jejich překvapivost a neopakovatelnost, pro různost jejich aktérů i rozmanitost prostředí, kde se odehrávají. Takže vás zvu alespoň na některá z nich:  

Setkání archeologické

Do archeologického areálu v blízkosti Roccagloriosy chodím několikrát týdně – pobýt s Lukány, obyvateli města v době 4. st. před Kristem, schovat se před spalujícím sluncem do stínu listnatého lesa, a hlavně nechat ve volném prostoru vyběhat psa. Vím proto, že po archeologických nálezech, které jsou již léta umístěné ve dvou místních muzeích, zde započaly před nedávnem nové archeologické průzkumy. Přesto jsem se s archeology – studenty a profesory z univerzity v Sieně – osobně setkala až tento týden. Nevím, zda bych si v Čechách dovolila rušit partičku nadšeně se probírající právě odhalenými střepy a zachovalými votivními předměty doteď přikrytými loukou, kde většinou narazíte jen na několik divokých prasat. Tady jsem ale v Itálii, proto mě neodradil ani počáteční nezájem. Přidala jsem tedy informaci, že jsem se jako studentka historie také podílela na archeologických vykopávkách v České republice. Konečně zájem: Jakému období se věnujete? Hrdě jsem odpověděla, že nyní je to období 1. světové války díky projektu v nedaleké Padule. Následoval upřímný smích celé skupiny a komentář, že to ale přece není historie. Když jsem si prohlížela právě odkryté základy starověké budovy a brala do rukou jednotlivé nálezy, cítila jsem, že vlastně mají pravdu. Tu svou, archeologickou. Při následující svačině, ke které jsem byla přizvána, jsme nad obloženými chleby, sýrem, olivami a nakládanými rajčaty diskutovali o výhodách a nevýhodách života ve městě a na venkově, srovnávali Prahu, kterou někteří osobně znali, a italský venkov, hovořili o grantech a univerzitním rozpočtu a se zaujetím hlavně o Lukánech a jejich soužití s velkými národy antického světa…a to už jsme byli u současné politiky, od které jsme se rychle vrátili zpět k italskému jídlu.

Po cestě zpět domů jsem potkala majitele pozemků, na kterých se rozlehlý areál nachází. Osmdesátiletý místní rodák čiperně pobíhal mezi odkrytými hrobkami, ukazoval mi místa dalších nálezů a hrdě jmenoval otisky lukánského obyvatelstva ve zdejším regionu. Vzpomněla jsem si na nedávný dialog s majitelem cukrárny v městečku v sousední Basilicatě, kde jsme se přeli o to, kdo z nás se může více chlubit lukánským bohatstvím, a s Ugem jsem se rozloučila. Ale ci vediamo presto!

Setkání snídaňové

Snažím se zbytečně neutrácet a snídani v místních kavárnách si dopřávám spíše výjimečně. Pro uplynulý týden to ale neplatí. Když jsem si v pondělí dopřávala cornetto e cappuccino v místním baru, zaparkoval poblíž červený fiat 500, s jehož majitelem se od vidění znám. Namířil si to k mému stolku se zdvořilou prosbou, zda si může přisednout. Dozvěděla jsem se mnoho z jeho života i života v Roccagloriose a jako benefit při loučení souhlasila s tím, že mou snídani zaplatí. Při pohostinnosti Italů by na takovém setkání nebylo nic zvláštního, pokud by se neopakovalo obden v různých městečkách, kam jsem jela nakoupit, vyřizovat potřebné dokumenty na úřady, případně si po ránu zaplavat. Česky nerozumí, takže tento příspěvek číst s největší pravděpodobností nebude, mohu tedy přiznat, že mu přezdívám Snídaňový anděl. Už jsem snídala cornetto s pistáciovým i vanilkovým krémem, dvěma druhy marmelád, medem i celozrnné. Bílá a tmavá čokoláda mi ještě chybí, uvidíme, jestli ci vediamo při některé z dalších mých snídaní…

Setkání stopařské

Protože jsem sama stopem procestovala většinu Evropy, když vidím stopaře u silnice, prostě neodolám. Ani když mám na předním sedadle psa, plný kufr plážové výbavy a naplno puštěného Dismase Zelenku. Tak jsem se seznámila s holandským párem mého věku, který objevuje krásy jižní Itálie. Podle velikosti jejich batohů a přibývajícího večerního soumraku byla na místě otázka, zda jim mohu nabídnout nocleh. Při večerním povídání na terase byla cítit vděčnost na obou stranách. Společné jsme měli nejen prázdniny po mnoha letech bez odrostlých dětí, ale také okouzlení přírodou, dálkovými treky a cestování za kulturou. Každý z nás hovořil i o sobě – sochařině, terapeutické praxi, koučování a psaní, současně každé z témat bylo inspirací a hlubokým zájmem i pro ostatní. Druhý den jsme rozloučení odkládali návštěvou zajímavých míst v okolí, posezením v kavárně a dalšími rozhovory. Loučili se se mnou upřímným poděkováním za setkání, které dle jejich slov zastínilo návštěvu alabastrových dolů, benátského bienále i horských výšlapů. Cítila jsem to stejně. Takže je jedno, zda v Roccagloriose, Praze či v Bredě, ale věřím, že ci vediamo.

Setkání umělecké

Vincenzo z nedalekého Sapri je jedním z mých prvních italských přátel zde. Důvodem je mimo jiné jeho znalost němčiny, kterou nabyl za svého dlouhého pobývání v umělecké berlínské čtvrti Kreuzberg, a má tehdejší nedostatečná znalost italštiny. Občas se sejdeme a já se dozvím více o jeho aktuálních fotografických i hudebních projektech i novinkách v jeho životě. Na poslední narychlo domluvené setkání přivedl i svého kamaráda z Hamburgu, který právě nyní jezdí po celém světě s novým uměleckým projektem. Během rychlého kafe jsem tak byla zapojena do jeho celosvětového projektu. Setkání bylo otevřené, kreativní se spoustou inovativních a aktivistických nápadů ke zlepšení společnosti, politiky, umění. Přeji si, aby se alespoň některé z nich uskutečnily. Každopádně jsme se upřímně loučili s tím, že v přemýšlení budeme pokračovat a ci vediamo.

Za fotografii poděkování Hans Lechner.