Outdoorový kouč, který má strach šlápnout do trávy, a další mé profesní sebezpytování

Ačkoli je můj strach chodit bosýma nohama v trávě  první na ráně při zvažování, zda se mohu stát outdoorovým koučem, dlouho mě to vůbec nenapadlo. Mé rozhodnutí přišlo o několik měsíců dříve. Takže popořádku..

Utkaly ho letité zkušenosti s doprovázením lidí různého věku a profesí, italské první neplánované zkušenosti s pobyty přátel, kteří sem přijeli získat odstup od svých soukromých i pracovních životů, léčit si tělo či duši a hlavně zjistit, kudy dál. Vedla jsem s nimi koučovací rozhovory stejně přirozeně, jako s nimi trávila čas na dlouhých procházkách v horách, po pobřeží, mezi starověkými chrámy i v zahradách místních klášterů. Na některých místech, namátkou třeba útes u majáku, stezka vedoucí hlubokým kaňonem, jeskyně dostupná pouze z moře a mnoha jiných, debaty nabíraly větší hloubku a autenticitu a odpovědi přicházely rychleji a s větší samozřejmostí. Nebyla jsem překvapená, jen to potvrzovalo mou vlastní zkušenost. A nejen mou.

V mnoha výzkumech o příčinách dlouhověkosti zdejších obyvatel se vědci zabývali zejména fyzickým zdravím. Ano, středomořská strava, fyzická aktivita a místní klima k takovým hypotézám přímo vybízejí. Upoutal mě výzkum zaměřený na zdejší oblast, který určil jako příčinu zejména duševní zdraví zdejších obyvatel. Většině účastníků bylo více než sto let. Už jsem si zvykla v souladu s místním míněním nemluvit o nikom pod osmdesát pět let jako o starém. Vždy jsem byla opravena: „…sedmdesát osm, ten je ještě mladý!“ To bylo ještě před přečtením článku, který uvádím pod textem. No, našli byste lepší region pro koučování venku?

Koučování v přírodě je obor, který celosvětově nabírá na obrátkách a současně je ještě v plenkách. Začínají ho utvářet lidé, kteří přišli se zkušeností ve vedení outdoorových pobytů, kouči i terapeuti. Každý z nich přistupuje k novému oboru z vlastní perspektivy a outdoor koučování jako nová disciplína se postupně profiluje. Cítím se být tedy znovu na správném místě ve správný čas – tak jako dříve v České republice v začátcích alternativní a později inovativní pedagogiky, restorativní justice i využití mediace při řešení sporů. Ten počáteční kvas mě baví a přináší mi vášeň a odhodlání jít po této cestě dál a odkrývat nová osobní témata.

Jedním z nich bylo překvapení, že při koučování venku nepůsobí okolí jen na klienta, ale také na mě v pozici kouče. Zvyklá na maximální soustředěnost a pozornost upřenou jen na rozhovor s klientem jsem se cítila rušena. Vnímat prostředí jako parťáka, vlastně druhého kouče, s nímž spolupracuji, byla opravdová profesní výzva. Obohacení na konci však předčilo očekávání a cítím skutečnou vděčnost. Takovou, že jsem si kladla otázku, jak být k přírodě a regionu co nejférovější, jednostranně je nevyužívat, ale také o ně pečovat. To byly mé první kroky k aktivnější roli v environmentálních i sociálních tématech v regionu. Tam jsem také ještě na cestě.

 A konečně přišlo i na otázku z úvodu textu. Mohu být outdoorová koučka, když nejsem schopná si stoupnout bosýma nohama do trávy? Od doby, kdy mě jako batole rodiče mohli s klidem nechat na dece u rybníka, protože věděli, že se z deky nehnu, doby, kdy se můj řev a pláč ozýval po celé zahradě v jeslích, doby puberťáka a zarputilého odmítání se zout na sportovních soustředěních i doby pokaženého romantického rande v přírodě, se v tomto ohledu nic nezměnilo. Nesnesitelný intenzivní pocit a neschopnost udělat jediný krok bosá v trávě je se mnou pořád. Postupem času jsem zjistila, že změnit to není má priorita. Odpověď je tedy jednoduchá – koučování v přírodě dělat budu, prostě si na cestu obuju boty ;)

 Použité zdroje: https://www.prokondici.cz/v-zapadlych-italskych-vesnickach-zije-mnoho-obyvatel-kterym-je-vice-nez-sto-let-vsichni-maji-5-spolecnych-rysu/