Dialog s vodou, aneb co o sobě můžeme zjistit při plavání

Je to nejupřímnější rozhovor, který znám. Sebemenší můj pohyb okamžitě odhalí vnitřní nejistotu, náladu i sílu; voda nic neskrývá, jen trpělivě zrcadlí rytmus mého nitra v každé vlnce, kterou vysílám k okraji světa.

Plaváním jsem jako juniorská reprezentantka strávila deset let svého života, téměř každý den. Nekonečné  kilometry, medaile, rekordy, z nichž každý byl výzvou k jeho překonání. Získala jsem disciplínu, schopnost zatnout zuby a  nevědomky se tak odpojila nejen od pocitů svých, ale také od kontaktu s vodou v celém spektru toho, co nám nabízí. S koncem plavecké kariéry jsem na více než čtvrt století skončila i se samotným plaváním. Díky současnému životu u moře jsem znovuobjevila tuto svou pozapomenutou vášeň. A dokonce ji v kombinaci se zkušenostmi z koučování proměnila v novou profesi -instruktorka vědomého plavání.

Pár mokrých stop z této cesty, nejen zájemcům o tekutý mindfulness, přináším zde:

Plaveckými tempy můžeme vodu tlačit, tříštit, trhat, a vytvářet si tak prostor pro rychlejší pohyb vpřed. Stejně tak se můžeme nechat vodou podmanit – její konzistencí, teplotou, barvou, prouděním nebo nehybností. Což neznamená, že neplaveme, naopak. Není to jen o podvolení se. Přistoupíme-li na tuto tichou komunikaci a výměnu, jsme v kontaktu – tichém, smyslovém i niterném. Dovolíme vodě proudit námi a my se stáváme jí. Jeden z mých klientů, sportovec v plné síle, se po takovém cvičení vynořil s úžasem pod plaveckými brýlemi a vydechl: “Ale to je meditace!“.

Absolvování kurzu v italštině k získání instruktorského certifikátu byla skutečná výzva. Při práci v piscina comunale se ukázala práce plavecké instruktorky jako ideální pro cizinku občas  ztracenou v místním dialektu. Kombinace praktických ukázek plaveckých temp a italštiny unese i výrazy jako „stella marinata“ (marinovaná hvězdice), „cullo su“ (naše lektorka italštiny nám skutečně říkala, že jde o běžně používaný výraz – zadek -, nikoli vulgarismus ;( , nebo o záměnu  cerchi (kruhy) a  ricerci (vždyť je přece pod vodou hledáme, takže trochu výzkum to je ;). Můj syn mě sice ujišťoval, že jsem tam jako zasloužilá trenérka z bývalého východního bloku, které si budou v maličkém podhorském městečku na jihu Itálie považovat, minimálně skupiny puberťáků ale na začátku vypadaly spíš hodně překvapeně. Dlužno říct, že jsem dnes, po půl roce, vděčná nejen jim, ale i všem tenkrát neplavcům, skoro závodníkům i kondičním sportovcům, že to se mnou nevzdali.

A jsem vděčná i sobě a zejména vodě – za dlouhé plavání podél pobřeží, kdy kluk na lodi křičí na své rodiče, že vidí utopence; za chvíli, kdy pocit vznášení se deset centimetrů nad hladinou, je tak intenzivní, že musím zastavit, abych získala opět kontrolu nad svým tělem a snad i životem. Vděčnost cítím i za mnoho hlubokých setkání s klienty, které jsou neseny vodou. Nezáleží na tom, jestli jsou tříletí a poprvé se spolu podíváme pod vodní hladinu, nebo desetiletá dívka popíše zážitek po progresivní technice: „Něco se mi dělo v hlavě, točila se mi, ale bylo to hezké.“, případně po měsíci spolupráce plavu daleko za bójky s šedesátiletou ženou, která za mnou přišla jako neplavec s hlubokým traumatem a strachem z vody. Pouhým pozorováním plavce odhalím problém s otáčením písmenek ve škole, úraz v dětském věku u dnes dospělého plavce, zatížení svalů v jeho každodenní práci i náladu, s níž dnes na lekci přišel. Společným zvědomováním si těla v pohybu pak otevíráme prostor pro nápravu. Voda jim dává okamžitý feedback. Každý z nich si hledá vlastní způsob otevírání se vodnímu živlu, svých pohybů i projevů. Někteří s rozvahou, jiní bázlivě a jsou i tací, co do toho skočí po hlavě. Lehkost, svobodu a čistou radost z vody, pohybu a jedinečného bytí zažíváme všichni.