Fotbal, Global Teacher Prize a jiná ocenění

Fotbal je v Itálii všudypřítomný. K italské kultuře patří stejně jako spagetti, italský design a dobrá káva. Něco jiného je to vědět, a něco jiného zažít. A já to žiju. Uvědomila jsem si to naplno nejen tím, že každý večer vidím z terasy venkovského domu tři osvětlená fotbalová hřiště v sousedních vesnicích. Tím, že i mezi mými prvními italskými známými jsou vášniví hráči, fanoušci i spolumajitel fotbalového klubu. Při návštěvě Neapole si nelze nevšimnout plakátů a domácích oltáříčků k uctívání Maradony. S fotbalovými fanoušky, což jsou všichni Italové, jsem se setkala i dříve jako náhodný účastník fotbalového šílenství v Marsale, kam jsme dorazili při cyklistickém okruhu kolem Sicílie zrovna ve chvíli, kdy v rozhodujícím zápase evropského šampionátu získali Italové prvenství nad Anglií. Přidali jsme se tenkrát nejprve k společným oslavám u baru, objímání a proplétání se lidským davem v centru mezi ven vynesenými gauči a televizory i  troubícími vespami,  později i k tanci a zpěvu v ulicích. V hotelovém pokoji jsme se ráno stihli před check outem alespoň osprchovat. Přesto jsem čelila otázkám, jestli jsem nefandila Anglii, když se raduji tak málo.

Ano, jsem fotbalový ignorant, který dlouho netušil, jestli je to hra na třetiny nebo poločasy. Kamarádka učitelka mi řekla, že to ví od doby, kdy učila zlomky. Jsem bohužel češtinářka. První a vlastně i poslední celý fotbalový zápas jsem shlédla jako přípravu na vedení leadershipového kurzu pro vedení škol, kdy mi kolega lektor nadšeně vyprávěl a promítal videa fenomenálního kouče madridského klubu  Atlético.  V průběhu téměř prohraného zápasu  ke zvednutí motivace hráčů využil přestávku, kdy do hráčské šatny přivedl ženu z publika, oběť teroristického separatistického útoku v městské dopravě. Svým příběhem, hrdostí a zejména chutí se nevzdat, vyburcovala prohrávající tým k obratu v utkání. Příběh oslovil i mě a vydala jsem se sledovat utkání Atlética s jeho madridským rivalem. Zápas jsem si užila i přes emotivní telefonické konzultace s kolegou, kdy jsem teprve v průběhu objevovala základní  pravidla  fotbalové hry. Druhý den jsem měla příležitost k setkání s významným španělským profesorem, zakladatelem katedry mediace na španělské univerzitě. Když jsem mu lámanou španělštinou děkovala za několikadenní seminář o interkulturní mediaci s připomenutím, že je to jeden ze dvou pro mě významných zážitků uplynulého týdne, a oba mi přinesli Španělé, zeptala se mě s očima na hodinkách poblíž stojící tlumočnice, jestli opravdu chci mluvit o fotbale. Pan profesor přes svůj věk i rozložitost postavy přede mnou poklekl a s fanouškovsky rozzářeným obličejem a rukou na srdci mi poděkoval a omluvil se, že on musí fandit Realu, kde trénuje jeho vnuk. Zkrátka temperamentní Jižan.

Během včerejší večeře s italskými přáteli, kde se mluvilo o kvalitách nově nakoupených hráčů i letitého kouče jejich klubu, jsem si uvědomila, že kdybych koučovala fotbal místo vzdělávání, byly by mé příspěvky do nezávazné konverzace pro spolustolovníky o poznání zábavnější. Se „svými“ čtyřmi semifinalisty v Global Teacher Prize bych určitě udělala dobrý dojem. Přitom paralel mezi fotbalem a školním vzděláváním je více: pravidla jsou daná a pro všechny stejná, důležitá je strategie a dovednost, kterou přináší metodické vedení, každý v týmu hraje jedinečnou roli, výsledky však závisí nejen na kvalitě jednotlivých učitelů, ale i spolupráci a vedení týmu. A minimálně při úspěších jsou vášnivými fanoušky rodiče žáků. Navíc, a v tom se ukazuje mé nepochopení fotbalu, vzdělávání není hra, ale naše budoucnost. Oceněním pro nás všechny je zejména smysl, který vidíme v podpoře malých i velkých hráčů budoucího světa.

Abych obstála se ctí při dalších společných večeřích, a také abych více chápala italskou kulturu, přistoupila jsem konečně na pozvání do VIP lóže jednoho z následujících utkání významného italského fotbalového klubu. A protože mé znalosti jsou stále na úrovni „levá noha Davida Beckhama“, tak si jako přípravu asi znovu pustím Boží ruku Paola Sorrentina a na Netflixu Nádhernou hru, které mají pro mě důležitý umělecký a sociální přesah. Doporučuji (zejména) pro vás, kteří nejste (zatím) milovníci fotbalu.

Poděkování za foto Nině Rutové