Frida nebo Andrea?

aneb od Andrey Vedralové k Fridě Langer

Určitě jsem Andrea byla, dost dlouho. Bez ohledu na to, že jsem prvních šest měsíců svého života čekala na schválení jména, které nebylo tehdy v českém kalendáři, doma mi tak říkali od prvního dne. K tomu, abychom dostali jméno, nemusíme většinou udělat nic jiného, než se narodit. K tomu, abychom si vybrali nebo přijali jiné své jméno, potřebujeme zkušenost. Naši zkušenost se sebou samým, případně zkušenost jiných lidí s námi.

Ještě jsem nevěděla, že (si) najdu jiné jméno, ale každopádně jsem věděla, že jsem něco ztratila, možná spíš odložila. Je to přesně ten pocit, kdy se noha vzadu má už už odlepit od země, ale ta přední ještě nemá pod sebou pevnou půdu. Dozadu už to ale také nejde. V tu chvíli nám někdy život přihraje to, co bychom si ani sami nevymysleli – třeba po výletě do půlhodiny vzdáleného kláštera v italské Padule zjištění, že za první světové války tu byl při zakládání československých legií i můj dědeček Alois Langer.

Vrátit se k rodnému příjmení Langer jsem zkoušela už brzy po rozvodu. Kvůli shodnému příjmení s dětmi a profesnímu jménu jsem ale tenkrát žádala o kompromis mezi příjmením staronovým a novým, tedy Langer-Vedralová.  Boje o pomlčku ve jméně jako Češi dobře známe, název našeho státu s pomlčkou (v tzv.  slovenské verzi) vydržel tenkrát pouhých dvacet pět dnů. Mě vyhodila paní za přepážkou rovnou při podávání žádosti. Zcela ve shodě s názorem mé právní zástupkyně, že příjmení za pomlčkou může žena získat pouze sňatkem, nikoli rozvodem. Přišlo mi to sice nespravedlivé až diskriminační, ale své síly jsem tenkrát napínala na jiných barikádách, nechala jsem to být. Děti už odrostly, profesní cíle vnímám jinak a  Italové většinou mé příjmení neumějí vyslovit, natož si ho pamatovat. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem si z celého světa pro nový domov vybrala právě místo, kde byl před sto lety v zajateckém táboře můj moravský děda a rozhodl se pro svobodu, měla jsem jasno – konečně (zase) Langer.

A s Fridou to bylo hodně podobné, jen ještě mnohem osobnější. Každopádně pro lidi, kteří jsou mi nablízku, byla vlastně změna jména (neformální) jen kosmetickou úpravou, kterou v různé míře přijali a všichni podporují (to mě překvapilo a cítím vděčnost). Ta vnitřní cesta od Andrey k Fridě, i konkrétní změny v mém životě, které mohli v uplynulém čase skoro v přímém přenosu pozorovat, je zajímaly (a minimálně v počátku asi i zneklidňovaly ;) mnohem více. Takže ano, šla jsem z města na venkov, z Čech do Itálie, byla mnohem více sama a přitom mnohem společenštější než kdy předtím, z workholičky prošla vyhořením do chvíle, kdy znovu cítím vášeň pro mnoho činností, jen si z nich nyní mnohem opatrněji volím… A největším překvapením pro mě samotnou je, že  sebe ani svět už zdaleka neberu tak vážně, a o to více mi obojí  přináší radost – prostě Freeda ;).