Jak jsem nekoupila dům za euro

(a přesto si splnila sen, o kterém jsem se ani neodvážila snít)

Přestože Itálii miluji, o koupi domu zde jsem nepřemýšlela, přestože jsem provázela několik mých známých a tlumočila jejich vyjednávání s prodejci realit, technickým odhadcem i majiteli domků, vil i venkovských šlechtických sídel. Konec to mělo vždy stejný – přátelé se vrátili do Čech, kde Itálie byla stejně daleko jako jejich vzpomínky na dovolenou u moře, nadšení i odvaha vyprchaly a nastoupily racionální úvahy o užitečnějších možnostech, jak utratit peníze. Já jsem se rozhodně takovým úvahám, jako pracovník v oblasti vzdělávání, věnovat nemusela.  Do chvíle, kdy mi do pošty dorazil email od italského známého, jestli neznám někoho, kdo by chtěl bydlet v domě v horách, kde vyrůstal, než se oženil a přestěhoval do města. Následoval popis lítosti, kterou zažívá, když vidí dům, který je od smrti jeho rodičů opuštěný a každým rokem více chátrá. Nepotřebuje peníze za něj, odměnou mu bude, když dům ve vesničce v italské Basilikatě znovu ožije. Daruje ho někomu klidně za euro. Dům za euro od známého, o kterém jsem věděla, že je skvělý truhlář s citem pro krásu ukrytou ve dřevě, miluje horské túry a svou rodinu – to by chtěl přece každý! Ještě větší překvapení mě čekalo, když jsem se jela podívat na místo, kde dům stojí.

Trasa končila v nadmořské výšce na úrovni naší Sněžky, kousek od místa, kde jsem při jednom z mých oblíbených osamělých cyklovýletů  oproti plánu sesedla z kola a užívala si klidu a  výhledů do okolí.  Později jsem se dozvěděla, že je to oblíbené poutní místo, čemuž na jednom z kamenitých vrcholků odpovídala i malá kaplička. Byla jsem přesvědčená, že je to místo pro mě. Neodradila mě skoro hodinová vzdálenost od moře, tedy autem, na kole to po rozbitých cestách lemovaných údaji o procentech stoupání trvalo podstatně déle. Počet stálých obyvatel – šest,  i stav dvacet let neobývaného domu mi přišly romantické. Při vyjednávání koupě, kdy cena stoupala rychleji než měnící se cifry na mých hodinkách, jsem poprvé pocítila svůj deficit. Nejen mé chybějící obchodnické dovednosti, jichž jsem si vědomá i v Čechách – ostatně od metodika vzdělávání je nikdo ani nečeká. Ale nově deficit vyjednávání v jazyce, který jsem se učila dva roky. Deficit přirozené autority, kterou dva bratři sedící proti mně a překotně hovořící v místním dialektu, u rozvedené ženy odkudsi ze severu, která se sama chystá usadit v téhle okouzlující pustině, nečekali, nehledali, ani neviděli. To vše mi šlo hlavou, přestože naše společné posezení na kamenité zídce nad domácím vínem, sýrem od vlastních ovcí a chlebem, který byl ještě teplý, vypadalo rozhodně idylicky. Následovala další jednání ohledně ceny, technického stavu, vlastnictví pozemků, které se tady moc neřeší, protože se „lidi spolu přece domluví“…

Po mnoha týdnech bylo podepsání kupní smlouvy na spadnutí. Poslední mou podmínkou bylo, že dům se musí líbit mým dětem, kupuji ho přece i jako společné místo setkávání. Kontrast mého entuziasmu a výrazu jejich obličejů by byl vhodný jako obrázek dětské vzdělávací knížky o emocích. Dcera s přítelem, kteří bydlí na chorvatském ostrůvku s jedinou ulicí, prohlásili, že si dříve neuměli představit odlehlejší místo, než kde žijí teď. Mladší syn ji diplomaticky doplnil: „Klidně si ho kup, jestli se tobě tady bude líbit.“ A bylo rozhodnuto. Majitele domu jsem rozhodně takto nepřesvědčila, že i ženy mohou být racionálně a prakticky uvažující bytosti. Konec jednání byl korektní, ale na slíbenou horskou túru společně asi nepůjdeme.

Nicméně ztráta domu, který jsem si nekoupila, mě přivedla k rozhodnutí si přece jen dům v Itálii koupit. To už je ale jiná kapitola ;)