Moje (ne)výchova psů a jiných bytostí

Ve výchově můžete dát druhému vždy jen sami sebe. Jako začínající učitelka jsem mnohokrát zažívala právě kvůli tomuto přesvědčení pocit nedostatečnosti – a čím byli žáci mladší, tím spíš. Pokud však toto přesvědčení otočím, vede mě k plnému prožívání každého okamžiku s druhými a odložení všech rolí a masek. Dávám se všanc se všemi svými hodnotami i nedostatky. A neplatí to jen pro roli učitelky, koučky, mentorky, lektorky…, ale pro všechny vztahy, na kterých mi záleží. Pokud je na druhém konci vztahu štěně, tak by stejně žádné předstírání nepomohlo.

Vlastně jsem si nikdy žádného psa nekoupila, přesto je Art už čtvrtý. Na návštěvě u kamaráda v ateliéru jsem si vyslechla historku, jak se společně s majiteli sousední galerie rozhodli udělat svým psům radost. K páření mělo dojít v nedalekém parku. Sotva se však fenka objevila v galerii, kam si šli nápadníka vyzvednout, rozhodli se psi na nic nečekat a radost si užít přímo tam. Překvapeným návštěvníkům pak tři muži, majitelé této psí vášně, na překvapené otázky „Co se to tady děje?“ odpovídali: „Nic zvláštního, my se tady zrovna páříme.“ Jméno jsem tedy měla vymyšlené, ještě než bylo jasné, jestli nějaké štěně bude, natožpak moje. O několik měsíců později jsem si Arta odvážela z Prahy do nového italského  domova.

Rychle jsem se naučila nová slovíčka – levriero (chrt), coccolone (mazlivý), pulci (blechy) a mnoho dalších. Naučila jsem se nežárlit, že svou lásku bouřlivě projevuje zejména mužům.  Slyšela jsem i vysvětlení, že je to vždy podle pohlaví prvního pečovatele. Možná, ale jeho oblíbenec Luigi sbírá body jistě zejména proto, že jako správný kuchař má vždy po ruce nějakou italskou laskominu. Art se učil za pochodu, tedy spíš v běhu, protože polovičního chrta v sobě nezapře, koupat se v moři, i když chutná slaně, hrabat písečné tunely na plážích, seznamovat se s kočkami, kterých je v Itálii všude plno, nežebrat v baru o aperitivo (od té doby vím, že když pes spolkne párátko, na veterinu nechoďte, ale pozorujte) a mnoho dalších, pro psa užitečných věcí. A protože do výchovy můžete dát jen to, jací v tu chvíli oba jste, nikdy to není takové, jako když jste vychovávali dříve. Je to výzva, radost, dobrodružství a cesta. Výhodou bylo, že jsme spolu byli hodně jen ve dvou a já jsem měla dostatek času na pozorování, dlouhé procházky, psí hry i čtení knih o  etické komunikaci se zvířaty (pro zájemce např. „Od delfína ke psovi a zpátky k člověku“ a “Konejšivé signály“). To vše mi jen potvrzovalo, že Arta budu vychovávat jinak než pudla Archiho, kterého jsem dostala od rodičů jako patnáctiletá, bobtaila Andyho, kterého jsem se ujala jako týraného psa, i irského setra Árese, kterého jsem pořídila vlastním dětem a později s láskou zjistila, že nomen omen. Připomnělo mi to situaci, kdy jsem  po letech mentorování stála jako učitelka před třídou prvňáčků, dělala jsem vše tak, jako s úspěchem několik let předtím… a nebylo mi u toho dobře. Nebylo mi dobře z toho, že děti radostně dělají přesně to, k čemu je vedu, ale neříkám jim to. Nebylo mi dobře z toho, že se snaží mi vyhovět a plnit zadání, aby si vysloužily mé ocenění. Nechtěla jsem je držet na neviditelných nitkách vnější motivace a cítit se proto úspěšně. Přestala jsem tenkrát vstupovat do třídy jako učitelka a chodila za dětmi jako Andrea. Jednostranná hra na vzdělávání se tak změnila na společné objevování a hluboký vztah.  Takže pokud někdy potkáte Arta, všimněte si, že své guinzaglio (vodítko) nosí hrdě v mordě a je přesvědčen, že je to jedna z báječných hraček tohoto zábavného světa. A vy se v kontaktu s ním můžete naučit nejen to, že chrti se chovají  někdy víc jako kočky než psi, ale i  některý z psích povelů v italštině, češtině nebo chorvatštině, na které slyší.