Můj první italský job aneb realita může být odvážnější než naše plány

S přestěhováním se do jiné země přichází mnoho příležitostí dělat věci jinak. Ne vždy proto, že bychom to v tu chvíli sami chtěli, ale prostě proto, že nám známé strategie v jiném prostředí nefungují. V mém případě se to týká i práce – takže má (opravdu pouze lehce ironická) otázka Co já budu dělat, až budu velká? je znovu na stole. Zatím jsem byla  pracovně stále závislá pouze na práci z Čech, rozkročená mezi dvěma zeměmi s tím, že jsem otevřená cestě na sever i na jih. Přijímám to jako možnost vyzkoušet si  i věci, na které bych jindy neměla čas… a odvahu. Ostatně i měsíční nutné poplatky mě k tomu vyzývají více než naléhavě.

Poděkování Maria Lucia Mugno (nejen za obrázek a čas, ale zejména inspiraci svým odhodláním) https://images.app.goo.gl/d48FBdb7tMEUQQPu6

A tak kromě činností, které mi dávají smysl a baví mě, ale nikdo mi za ně neplatí  (psaní knihy, seberozvoj i přirozená podpora těch, kteří ji potřebují) jsem se odhodlala k aktivnímu hledání práce i tady. Nejprve několika rozhovory s lidmi, s nimiž mě propojili mí italští přátelé. Díky tomu jsem se po týdnech čekání mohla setkat například s famózní kadeřnicí s inspirativním příběhem, která první z osmi zápisů do Guinessovy knihy rekordů získala za pokrytí Fiatu 500 přírodními vlasy, další pak za ohromné sochy o hmotnosti přes dvacet kilogramů vyrobené ze stejného materiálu. Následovala další setkání s historiky, kurátory i lidmi činnými v místní politice a neziskových organizacích. Cestovala jsem do několika měst, vypila mnoho kávy a opakovala svůj příběh, jak jsem se ocitla zrovna tady. Italové jsou skutečně přátelští a otevření, každé setkání bylo milé i zajímavé zároveň a jsem za ně vděčná. S mým profesním portfoliem si zde, v kraji oliv, buvolů a letního turismu, moc rady nevěděli, ani já ne.

Přidala jsem se tedy do facebookových skupin Cerco lavoro a prodírala se spletí pracovních nabídek na pozice plavčíků, obsluhy v plážových barech i mytí nádobí. K odpovědi na inzerát Kdo pomůže dospělé ženě překonat strach z vody a naučí ji základy plavání, jsem sebrala odvahu zejména díky pohledu na složenky čekající na úhradu. To, že můj pracovní sen outdoorového kouče tak může začít ve vodě - prostředí, které je pro mě tak přirozené, že jsem s nadsázkou mnohokrát řekla, že jsem se měla narodit spíš jako ryba, jsem ve svých pracovních plánovacích myšlenkových mapách neměla. Ani to, že koučování zde nebude pro Čechy nebo Němce, kde si jazykově připadám vybavenější, ale budu pracovat jako kouč s italštinou. Je to výzva. Výzva, která posouvá nejen mé jazykové kompetence a podporuje mě v hledání nových přístupů v oblasti, kde jsem se cítila doma – doprovázení klienta na cestě změny. Svou práci vidím díky změně podmínek nově, a tím se přirozeně posouvám i jako kouč. Mé přesvědčení, že každá zkušenost se nám v životě může hodit, dostalo další konkrétní obrys – deset let strávených v bazénu v období mých juniorských sportovních úspěchů mi konečně dává smysl. Současně je to další krok ve vrůstání do místní komunity. V tuto chvíli mám již klientů více, setkávám se se zajímavými lidmi v krásném „pracovním“ prostředí soukromé pláže. I na ten životopis nakonec došlo. Zaslala jsem ho společně s fakturačními údaji, abych podpořila důvěru klientky (nebo svou;), že je v těch správných rukou. Majitel pláže, zdejší lékař, s vtipem i šarmem sobě vlastním mě druhý den vítal slovy: „Když jsem si přečetl Váš životopis, chtěl jsem jít skočit do moře, abych taky potřeboval Vaši pomoc.“

Dále tedy pokračuji v žití svobody věnovat se tomu, co mě zajímá, dává mi smysl a mohu u toho růst profesně i lidsky. Snad popis mého dalšího nového začátku ze života cizinky v jiné zemi může být inspirací pro každého, kdo váhá, jestli na další začátek není už pozdě. Stejně jako může být odpovědí na občasné telefonáty známých z Čech s (téměř vážně myšlenými) dotazy: “Jak se žije rentiérce s domem u moře?“