Život jako osobní projekt s nejistým výsledkem

Často, častěji než bych chtěla, slýchám otázku: Jak ses ocitla v Itálii?

V Itálii jsem se cítila dobře od dob, kdy jsem jako studentka první den po zavedení bezvízového styku projela hranici stopem v autě s kamarádkou z Čech a  italským katolickým knězem. Celníci vyžadovali hotovost, kterou jsme s sebou neměly. Řidič dal tedy mně i mé kamarádce sto německých marek. Právě tolik vyžadovali celníci jako minimální hotovost. Stejně nás nepustili a on nás zavezl až k jinému hraničnímu přechodu vzdálenému dalších 50 km. Peníze zpět si nevzal - dle jeho slov při loučení nám je dal před Bohem, jinak by to byl podvod. Řekl, že můžeme jako projev vděku koupit v kostele svíčku a zapálit ji. Snad mi promine on i Bůh, že jsme to neudělaly, ale strávily první svobodné studentské prázdniny právě v Itálii, projely stopem italskou botu až k Pompejím, rodičům volaly ze sardinské pláže z půjčené ohromné „vysílačky“ – jednoho z prvních mobilů, spaly jsme většinou na pláži nebo v horách, ale také v mnoha rodinách, kam nás zvali jako české studentky, „které udělaly tu sametovou revoluci“, ze které měli všichni tenkrát upřímnou radost…My jsme se vždy ohlédly za sebe, a protože tam nikdo jiný nestál, tak jsme pokrčily rameny, jakože trochu teda jo… Nejen za tyto prázdniny děkuji své kamarádce, neznámému italskému knězi i všem báječným Italům, které jsme potkaly na cestě.

Následné roky cestování stopem po Evropě jsme vlastně pokaždé skončily v Itálii – když nás po cestě do Maroka okradli a my jsme dále cestovaly bez dokladů, ale s řádným proviantem s viditelnými znaky Červeného kříže, když nám na polárním kruhu v srpnu byla taková zima, že jsme trávily většinu času schované před nepřetržitým deštěm ve vlacích mezi Helsinkami a Napapiiri… Do Itálie jsme se vracely do tepla, pocitu bezpečí, časem i za známými a přáteli. Přitom jsme, jako kdysi mladíci z bohatých rodin v rámci tzv. kavalírských cest, objevovaly krásu nebo její zbytky tak, jak na stejném území procházely dějiny, otevřenost všech Italů i velké rozdíly mezi jednotlivými regiony, jižní vůně, chutě a barvy… prostě svět za Alpami. (Ano, Hesseho Putování bylo tenkrát mou oblíbenou knihou, a díky svému tématu je vlastně dodnes.)

               Ale vy asi máte na mysli, co dělám v Itálii teď?

Podobných příběhů čteme mnoho, přesto ho každý prožíváme jako jedinečné dobrodružství s nejasným výsledkem, jde o náš život. Já také. Po škole studijní pobyty v zahraničí, vášnivé budování konečně svobodného školství a restorativní justice, nasávání všeho nového a inspirativního, nové projekty, zkušenosti, příležitosti… kultura, politika, boj o hodnoty ve společnosti, vzlety a propady…  Blízké vztahy a později jejich rozpad, dvě úžasné děti… každodenní nasazení pro život, který je náš, ale někdy se ptáme, jak moc…

Mou odpovědí na tuto otázku bylo, že je možná ideální čas na realizaci osobního projektu – žít na místě, kde se cítím dobře, být hodně sama se sebou, uchopovat okolní svět zcela vědomě, jakoby poprvé. Pro to vše, když se rozhodnete přestěhovat se sama do jiné země, naučit se jiný jazyk, věnovat čas jen lidem a činnostem, které vás v tu chvíli inspirují a prožíváte v nich smysl, blízkost a radost, jsou ideální podmínky. To vše platí, i když rekonstruovat nejen starý dům na jihoitalském venkově, ale vlastně trochu celý svůj život, rozhodně přináší i situace, které nejen na první pohled mají do poklidného ideálu daleko. Přesto bych tuto zkušenost neměnila, i když je to projekt s nejistým výsledkem, prostě život.