Jak (si) dělám z domu domov

„Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.“  Karel Čapek

Podle vztahu k místu rozeznávám dva odlišné typy. V první skupině jsou ti, kteří se cítí být pevně zakořeněni v místě, kde žijí. Jejich kořeny tvoří nejčastěji rodinná historie, vlastnictví, přátelé a známí, práce, vzpomínky a někdy i pocit jistoty z nejisté moci, kterou tam zažívají. Druhou kategorii pak naplňují objevitelé, kterým se mnohokrát za život přihodí, že z výletního dobrodružství se stane vnitřní hra na „Jaké by to bylo žít tady?“ Je to jen imaginace? Věčná nespokojenost, nebo naopak? Snaha uniknout nebo nenasytná touha po novém? To opravdu nevím. S jistotou však mohu tvrdit, že patřím k těm druhým. Rezonuje ve mně od dětství ironická česká otázka Kde domov můj? Ano, zážitek známého na jednom z multikulturních večírků imigrantů v Paříži, kdy čelil pozvednutým obočím a nevěřícnému kroucení hlavou, když jim přeložil první slova české hymny, je mi blízký. Třeba Švýcaři, Poláci nebo Rumuni v tom mají jasno. Alespoň podle textů jejich národní hymny.

(Znovu) tedy hledám domov. Dům, který jsem se odhodlala v Itálii koupit, je pro mě jen začátek. A konec neznám. Možná jde jen o další okouzlení místem. Roccagloriosa je působivá jako celé Cilento. Kamenný dům s výhledem na záliv Golfo di Policastro i Monte Bulgherii, který je v těsné blízkosti zříceniny bývalého císařského hradu a je jedním z nejvýše položených zde, k okouzlení přímo vyzývá. Pro mě stejně jako přízemí domu, které sloužilo jako cantina, tedy sklep, a jehož obvodové zdi jsou tvořeny  hrubou vystupující skálou. Právě ty zdi, které mi Marcello, majitel zdejší stavební firmy, navrhl pěkně srovnat. Nedala jsem se.

Následovalo období, kdy jsem se učila za pochodu italská slovíčka, která jsem do té doby nikdy nepoužila ani česky – bednění, suché zdění, podesta a mnoho dalších. Vlastně jsem svou nekompetenci mohla schovávat za jazykovou bariéru. Naučila jsem se italsky křičet do telefonu, ustupovat i stát si za svým a při tom všem pozorovat, jak se utváří místo, kde jsem rozhodnutá žít. Po mnoha nedorozuměních, těžko říct, zda slova byla ztracena v překladu, nebo chyba byla jinde, jsme si dohody kreslili přímo na zdi a podlahy domu. Stejně jsem se nakonec spokojila s jinými barvami, materiály, velikostmi… Na mé nechápavé otázky, proč je to jinak, než jsme se domluvili, jsem dostávala hrdou odpověď, že takto je to lepší. Případně „u nás v Itálii se to dělá takhle“ – přesně tam jsem další argumenty nenacházela. Dlužno říct, že některé návrhy byly skutečně lepší než mé původní a další změny byly způsobeny i omezenými dodávkami po dlouhém období lockdownu. Každopádně jsem se těšila a nastala chvíle stěhování.

Dům mě rozhodně v první fázi testoval, jak moc to myslím vážně. Přes noc mi vytekla voda z expanzní nádržky a protekla přes dvě čerstvě vymalovaná podlaží. Kamna si trvala na svém a všechen kouř pouštěla zpět do místnosti. A když jsem po příjezdu našla záhadně zamčené dveře od koupelny zevnitř, známý mi navrhl, ať si nechám přepsat místo popisné, jakoby za to vše mohla třináctka. Na Municipio jsem nešla. Místo toho jsem opravovala, naslouchala mému novému domovu a sžívala se s ním. Během těchto prvních, a zatím i posledních, kalamit jsem se neformálně seznamovala se sousedy – každý z nich byl expert na něco, případně měl kontakty na ty experty. I díky tomu jsme si navykli občas na terase vypít sklenku vína, pozvat se na ještě teplý moučník a zcela přirozeně si nabízet pomoc. Dobří sousedé jsou určitě jedním z kroků mého zabydlování se. Tak uvidíme, jestli se přidají vzpomínky, rodinná historie, práce a pocit jistoty;)  Zatím stále objevuji, i když právě teď nejvíc tady, kde jsem doma.